Po hranici kolem ČR - V. etapa

9. den úterý 12.09.2023 - Buková Hora - Broumov

27km/297km
864m up/1057m down
8,5h na cestě/7h chůze
Broumovská vrchovina
Noc byla opět velmi teplá. Ráno vstáváme v 6 a ještě stíháme pozorovat měsíc a kometu Nišimura. Slunce teprve pomalu vychází a dole v údolí se zřetelně válí mračna oparu. Chystáme si snídani a balíme si věci. Na cestu každý vyrážíme s neplnými zásobami vody, protože nebylo kde doplnit. První další možnost bude až ve 20 km vzdálených Janovičkách.
Naše cesta začíná velmi ostrým sestupem o 140 metrů. Cesta je to v podstatě vymletou rýho ve svahu. Tady se pak plně ukazuje rozdíl mezi tvorbou turistických tras v Polsku a u nás. U nás jde trasa většinou rozumným terénem, kdežto v Polsku jde prostě bez ohledu na terén. To se pak projevilo nejen tím sestupem, ale i v následujících asi 4 kilometrech, kde se prodíráme mokrými loukami a oba máme po chvíli totálně promočené boty. Tato část v Polsku nás pak ještě zavedla na velmi příjemné odpočinkové místo, kde si dáváme pauzu a snažíme se usušit věci i boty.
Dále vede značka opět přímo po hranici a zase je to rozrostlá buš. Volíme proto polní cestu, která nakonec stejně přejde v louku a zase máme plné boty. To už ale před sebou pozorujeme prudce se zdvíhající vrch Obírka. Před ním překračujeme potůček, kde se Porto osvěžuje, já jsme touto možností pohrdnul. Já bláhový. Stoupání je to neuvěřitelně prudké a ještě k tomu nekonečné. Celkem nastoupáme 280 metrů. Co je však bohužel horší, že nahoře není žádný hřeben, ale jen malý plochý vrchol, ze kterého následuje další strmý sestup. A takto se to střídá jako pilové zuby. Sestupy a stoupání již sice nemají takové převýšení jako to úvodní, ale jsou opravdu neskutečně strmá. Než se dostaneme na nejvyšší dnešní bod – Ruprechtický Špičák zdoláme takových dílčích vrcholů asi ještě dalších 6.
Na vrcholu Špičáku jsem oba dost vyřízení. Čekal jsme tu rozhlednu, ale je to jen nepřístupný vysílač. Navíc je zde skupina dětí, které jsou pravděpodobně také na výšlapu. Proto ihned pokračujeme dál. Jak jinak než padákem dolů. Jen co vyfuníme na Široký vrch, dáváme si delší sušící pauzu. Tričko mám tak propocené, že ho lze ždímat. Protože máme díky profilu cesty dost pomalou rychlost, začíná nás celkem tlačit čas a proto po 20 minutách pokračujeme.
Cesta je to pořád jako na houpačce a to přesto, že rádi využíváme možnost jít po modré české značce která některé ostré krpály obchází. Pod Jedlovým vrchem nám oběma dochází voda. Do restaurace jsou to slabé 4 kilometry, tak to musíme nějak vydržet. Zkoušíme si pomoct energetickým gelem a želé, které vytratil nějaký cyklista. Pocit žízně to v žádném případě nezahnalo, ale aspoň máme dojem, že se nám líp šlape. V půl třetí přicházíme do Janoviček k restauraci, aby nám venku pokuřující servírka řekla, že mají zavřeno – soukromá akce. Pokouší se o mě mdloby. Porto se ale nevzdává a prosí alespoň o pivo ven. S tím nemá servírka problém. Haleluja.
U pivka a malinovky probíráme další možnosti. Vzhledem k tomu že se blíží třetí hodina a nám zbývá do cíle ještě 16 kilometrů, je jasné, že to nemáme šanci stihnout v rozumném čase dojít. Proto se shodneme, že to tady ukončíme a do Otovic k autu se přiblížíme autobusem. To ovšem znamená dojít 5 kilometrů do Broumova a autobus jede za hodinu. Rychle tedy dopíjíme a nasazujeme sprinterskou chůzi. Byť po asfaltu ale pořád mírně z kopce se jde nejlépe z celého dne. Sice nás v Broumově pálí z toho tvrdého asfaltu chodila, ale autobus jsme stihli. Z autobusu vysedáme v Otovicích na konečné a ještě asi kilometr jdeme k hranicím k autu. Něco před pátou jsme u auta a ukončujeme tím dnešní cestu a já i celou etapu. Ještě něž vyrazíme domů si dáme večeři a shodujeme se, že ukončit pochod v Janovičkách bylo nejrozumnější řešení, protože s ohledem na terén bychom těch 16 kiláků šli určitě minimálně 5 hodin a to už bychom za světla nestihli.
Sice jsme úsek ukončili dříve a oba jsme pořádně zmordovaní, tak jsme si to užili a bylo co vidět. Mně osobně Broumovky překvapili svou náročností. Opravdu to není jednoduchý terén. Z tohoto hlediska jsou Krnkonoše vlastně pohoda. Tam stačí nastoupat na hřeben a pak už se cesta jen příjemně vlní. Tady jsou ty změny opravdu výrazné.
Končím tímto V. etapu a předpokládám, že znovu navážu v Janovičkách někdy na jaře.

zvětšit mapu

Fotogalerie