Z Blaníku na Říp

2. den pondělí 14.09.2020 - Libež - Kouřim

50km/73km
984m up/1005m down
11h na cestě/9h chůze
Pondělí jako zavírací den
Noc byla velmi teplá a tak mi ani moc nevadilo, že se mi nad ránem posunul underquilt. V 7 mě pak budí vycházející slunce, ale kdybych nepotřeboval co nejdříve vyrazit, tak spím dál. Rychle tedy snídám a balím se. Propocené věci ze včerejška skutečně neuschly, tak tedy beru čisté suché tričko, nicméně se musím nasoukat do mokrých kraťasů. Fakt lahůdka.
V 8 ale už vyrážím přes Libež směrem k D1 a Český Šternberk. Cestou projdu přes osadu Černá skála a jsem rád, že jsem to včera nedotáhl až sem - nic by to neřešilo. Dál mě již z dálky vítá nepřeslechnutelný hluk dálnice. Je to fakt masakr. Podejdu dálniční most a prakticky až do Šternberku jdu podél dálnice a opravdu není o co stát. Snad jen socha sv. Prokopa u Brtnického rybníku stojí za to.
Na chvíli záměrně opouštím značku a jdu k předsunuté věži Hladomorna. Tady vyměňuji řeku Blanici za Sázavu, která mi bude dělat společnost až do oběda. Bohužel je však pondělí a na věž se nedostanu, protože je zavřeno. Institut zavíracích pondělků jsem dosud nepochopil. Pokračuji na hrad Český Šternberk, kde se zavírací pondělí opakuje. Na princeznu jsem se tedy taky nedozvonil, ale co jsem v pondělí čekal, že.
Protože je před desátou, tak i všechny restaurace ve městě jsou zavřené. Nevadí, zkusím tábořiště U Karla za městem. Stánek je sice zavřený, ale na lavici sedí skupinka omladiny. Až později pochopím, že ti tu jsou od noci a dospavají večírek. Když se mě lámanou češtinou ptají, jestli si něco nedám, poměrně složité jim vysvětlují, že chci pivo a limču. Jsou to mladí Mongolové. Nakonec dostanu co potřebuji a navíc obdržím misku mongolských preclíků. A až když odcházím, zjistím, že jsem nebyl v kempu  U Karla, ale v soukromém areálu, dle všechno patřícího mongolské menšině.
Přes malebnou obec Malovidy dojdu až do Ratají nad Sázavou. Vyrobím zde menší kufr, ale krásnou obec si nakonec projdu celou a mířím dál do Ledečka. Tady si dám další pauzu = pivo a limča. Už zase je strašný vedro a musím pravidelně měnit trička. Z Ledečka jdu do kopce cestou, po které asi moc turistů nechodí a přes Talmberk přijdu do obce Mrchojedy. Jednou jsem přes ně již jel, když jsme byli na vodě, ale vždycky mě ten název pobaví.
Na loukách nad Samopšemi jdu kolem vystavní haciendy a nezadržitelně mířím do Sázavy. Mám za sebou 25 kiláků a blíží se druhá hodina, tedy nejvyšší čas na oběd. Taverna na Sázavském ostrově luxusně vyřeší můj problém. Po obědě kličkuji městem a kolem kláštera se vracím jakoby zpět. Oficiální cesta sice vede jinudy, ale chci se podívat na rodný dům Jiřího Voskovce a zajímá mě taky Čertova brázda, tak jdu kus dál po silnici. Z rodného domu bohužel nic moc vidět není, je v oplocené zahradě, která evidentně někomu patří a brázda je prostě krpál s potůčkem v lese. No nevadí. Horší je, že na rozcestí Na Svaté Trojici zcela nepochopitelně a bez zaváhání pokračuji po zelené místo po žluté značce. OMG. Dojdu tak do obce Mělník, kde značka končí vyrovnanou hromadou dřeva u domu a nedá se obejít. Kus se tedy vracím a pak krleš přes pole obcházím obec. Na silnici za Mělníkem se znovu napojuji na značku. Sláva, ale jen do doby než na křižovatce znovu blbě odbočím. Teprve u cedule obce Benátky, která mě naprosto nic neříká, zjistím, že jdu už asi 4 km jinou cestou. Do pytle. Nedá se nic dělat, vracet se nebudu. Musím tedy dojít až do obce Krymlov, kde se obě cesty spojují.
Původně jsem si chtěl dát pauzu ve Vlkančicích, ale ty jsem tak nějak vynechal, tak se upínám k hospodě v Krymlově. Je to podstatně dál a dost na hraně. Navíc mi došla voda, tak posledních pár kilometrů suším hubu. Něco po páté stojím před zavřenou hospodou. Opět institut zavřeného pondělí. 3x kua. U vedlejšího baráku si venku hrají děti a matka jim přináší večeři a pití. Nadrzo se zeptám, jestli by mi nedali vodu. Dostanu vody co hrdlo a vak ráčí, taky večeři a tak si davám pauzu a suším věci.
Před šestou mažu dál směrem Kouřim. Protože jsem celkem usušený, tak můžu jít až do 7 a jen si najít místečko na spaní. Po cestě ale nic úplně vhodného nenacházím. Za zmínku stojí ale zámeček Molitorov. Je krásně opravený.
Pomalu se blíží Kouřim a jelikož jsem navíc nasolený jak slaneček, tak volím rychlé rozhodnutí. Dojdu až do Kouřimi a vezmu si pokoj. V půl osmé v penzionu U Sojků přebírám klíče a okamžitě mířím do sprchy. Rovnou si vyperu i propocené věci. V penzionu nevaří a na náměstí není žádná jiná otevřená hospoda. Po sprše se tedy obleču a vyrážím hledat nějakou hospodu, když uvidím hned vedle penzionu sedět lidi před dříve zavřeným barem. Problém je vyřešen. Dám pár piv a jdu psát deník.
Dnes to byl díky vedru strašně úmorný den.

zvětšit mapu

Fotogalerie