7. den středa 26.04.2023 - Potůčky - Boží Dar
23km/215km
741m up/411m down
6h na cestě/5.5h chůze
Zimní výprava
Vstávám v 7 a zarazí mě sníh za oknem. V noci evidentně padal. Když otevřu okno, je zřetelně poznat, že mrzne. Chystám si snídani, ale nijak nespěchám. Je mi jasné, že dnes venku spát nechci. Vzhledem k plánu trasy budu muset končit na Božím Daru, maximálně pod Klínovcem.
V půl deváté vyrážím. Řekl bych opět v plné polní. Dokonce ani během úvodního stoupání nesundavám rukavice. Červená značka mě vede k hranici. Trochu mě udiví zákazové značky "Nevstupovat, poddolováno" ale turistická značka tam jde, tak jdu taky. Jen musím místy ve sněhu hledat cestu. Je krásné pozorovat, jak s přibívající nadmořskou výškou klesá teplota a přibívá sněhu.
Přímo na hranici potkávám historický hraniční kámen z roku 1672 vyvedený v barvách saského vévodství. Značka se odtud vrací, ale mě láká pěšina přímo po hranici. Ve sněhu je krásně viditelná. Sice echápu proč je bez sněhu, ale to neřeším a jdu po ní. Takto přijdu až k místu, kde pěšinu kříží potok. Všimnu si, že kousek vedle je můstek. No můstek, dvě zábradlí a mezi nima betonový sloupek jako kladina. Opatrně po něm přejdu, a když se otočím, abych ho vyfotil, vidím že stojím v mokřadu a mám boty plné vody.
Dál hraniční pěšina vede mezi dvěma valy. Připadám si, jako bych šel v zákopu. Nejde se v tom sice nějak extra komfortně, ale zase je jasné kudy se má jít. To se změní v okamžiku, kdy v tom zákopu proti mně teče potok. Vnořím se tedy do lesa a kličkuji mezi zasněženými smrčky.
Po desáté přicházím k rozcestníku Himmelwiese. Je tu přístřešek, tak si dám chvíli pauzu a měním si suché ponožky. Dále totiž přímo po hranici vede zpevněná cesta. Taky balím rukavice, už je mi teplo. Všechno špatně! Mrzne, takže na ruce mi je zima po 10 minutách a zpevněná cesta končí loukou, krásnou loukou, loukou s potůčkem a ten potůček pramení v mokřadu, na konci louky. Takže mám znovu boty plné vody. Vydržím k dalšímu přístřešku a dávám si poslední suché ponožky a znovu nasazuji rukavice. Cestou se snažím zajistit ubytování na Božím Daru, ale je tu mizerný signál a nemůžu se nikam dovolat. Co se nepodařilo mě, se podařilo Olince a ubytko mi sehnala. Hned se jde o něco líp, když vím, že budu mít kde usušit věci.
Přestože pořád mrzne a střídavě sněží, zima mi není, ale nesmím se na delší dobu zastavit, tak v podstatě pořád jdu. Od Mílova si štráduju po lesní asfaltce kolem Holubích skalek k Českému Mlýnu. Je to moc krásná cesta kolem Komářího potoka, který je plný vody a cestou nabírá další z mnoha přítoků. Do toho zasněžené skály okolo, fakt paráda.
U Českého Mlýna si musím dát delší pauzu, mám hlad. I když občas svítí slunce, na vaření to není, tak jen zhltnu tuňákový salát a pokračuju dál. Jsem zhruba v půlce a teď mě čeká nastoupat téměř 400 metrů. Naštěstí na délce skoro 10 kilometrů a to je pohoda. Je to sice pořád do kopce, ale mírného, který mě nenutí dělat pauzy na vydýchání.
Jak tak jdu podél Zlatého potoka, přijdu do osady Zlatý Kopec. Je to sice jen pár chalup, pravděpodobně až na několik výjimek rekreačních, ale celé to údolíčko je moc pěkné. U jednoho stavení, u kterého se pasou krávy, mně přibíhají uvítat 3 psi. Strach nemám, ale stejně jsem rád, když vidím majitele.
Postupně údolím míjím Johannesovu štolu. Bohužel ještě zavřenou. Stejně tak kiosek Věrčin krmelec. Moc lákavé místečko, ale jsem tu bohužel v mimosezónu.
Krátce po druhé se po Ježíškově naučné stezce dostávám až do Božího Daru. Přestože mám ubytování domluvené v Hospůdce Špičák, jdu nejdříve na pivko do místního pivovaru Červený vlk. Nakonec si dám i jejich úžasnou koprovku a teprve pak se jdu ubytovat. Jen co se dám dohromady a převléču se do suchého, zajdu dolů do restaurace a protože jsem jediným hostem, tak u večeře si s paní majitelkou pěkně pokecáme.
I přes všechny nástrahy byl dnešní den super. Sice prakticky pořád sněžilo, ale nepršelo a byli se na co dívat. Taky jsem šel dost velkou část přímo po hranici. Jsem nadmíru spokojen. Zítra svoje putování zakončím ve Vejprtech.
Napište svůj názor