5. den pátek 02.06.2023 - Děčínský Sněžník - Zadní Doubice
36km/180km
673m up/984m down
11h na cestě/8.5h chůze
Česko-saské Švýcarsko
Noc nebyla moc dobrá. V devět večer mě vzbudily hlasy přicházející skupiny asi 7 borců. Vyděsil jsem se, že budou chtít zůstat, ale říkali, že jdou až na Sněžník a budou spát pod širákem. Úplně jsem jim to nezáviděl, protože určitě nahoru přijdou za tmy a hlavně i tady dole strašně fouká vítr a nahoře to bude ještě horší. Nevím kolik pak bylo hodin, ale už byla hluboká noc, když mě probudily další hlasy a světla čelovek. Poměrně početná skupina přicházela ze Sněžníku a pokračovala dál. Opět jsem byl rád, že nechtěli zůstat, ale kam dál po tmě šli, to fakt nechápu. Po zbytek noci mě neustále budil hukot větru. Asi přecházela nějaká fronta, protože bylo cítit, že se znatelně ochladilo.
Vstávám ale až v půl osmé a vůbec se mi to té zimy nechce. Je fakt velká zima. Uvařený čaj mám okamžitě studený a hamaku balím zkřehlýma rukama. Na cestu tak v půl deváté vyrážím nezvykle v dlouhých kalhotách a ve větrovce.
Po asi kilometru překročím silnici do Děčína a pokračuji dál směrem k hranici přes Kristin Hrádek. U něj mi pan údržbář potvrdí, že je skutečně ještě zavřeno, tak si dám jen krátkou pauzu a z dlouhých kalhot udělám kraťasy. Schovám taky rovnou i větrovku, bo na krátko vysvitlo slunce a mně přišlo, že už je teplo. Byla to chyba. Větrovku pak ještě asi hodinu střídavě roztahuji a stahuji, jako chroust křídla, až mě to pak definitivně přestane bavit a jdu jen v tričku.
Od Kristina Hrádku jdu asi 9 kilometrů přímo po hranici a je to neskutečná paráda. Sice rychlost chůze je dost pomalá, ale ten terén je úžasný. Samé skály, potoky, lávky. Jsem doslova nadšen. To jsem ovšem netušil co mě čeká od České brány. To je opravdu sen. Tady vede hraniční stezka přímo Klopotským potokem. Je to takový canoying, ale suchou nohou. Potok má řadný spád, neustále přeskakuji z jednoho břehu na druhý. Ani nestíhám fotit všechny vodopády. V jednom místě jsem vyplašil velkou žábu. Když ale pochopila, že nejsem žádný žabožrout, tak mi pak i zapózovala. Celý tento fantastický úsek vyvrcholil Klopotským vodopádem a umělým jezírkem mezi skálami. Neskutečná nádhera. Od vodopádu už zbývá jen seběhnout asi 150 metrů k cyklostezce podél Labe. Ono je to ale dost problém. Cesta ke sice dlážděná kamenými kostkami, ale spád je více než 22° a to v kombinaci s vrstvou suchého jehličí je o hubu.
Něco po dvanácté jsem nakonec bez úhony na cyklostezce a spěchám 2km k přívozu. Spěch byl nakonec zbytečný, přívoz pendluje nepřetržitě. Za 50 Kč mě tak hodí na druhý břeh a jsem v Hřensku. Na doporučení map jdu rovnou do restaurace U Kostela a opět to byla dobrá volba. Vím, že dnes budu stoprocentně spát venku, tak si ještě v obchodě kupují birell k večeři a opouštím Hřensko. Bohužel je zavřená hlavní část trasy od Pravčické brány po Mezní Louku, tak mi nezbývá nic jiného než to obejít po silnici. Spálené okolí v kombinaci s obrovským polomem připomíná postapokalyptickou krajinu. Jedno pozitivum tu ale je, díky mohutnému odlesnění jsou krásně vidět skály a dokonce je ze silnice vidět i Pravčická brána.
V Mezní Louce si dám kafe a šmetrdól a po zelené značce se vracím do skal a k hranici. U rozcestníku mě značka varuje před nebezpečím pádu stromů, o čemž dobře vím, spát tu nehodlám, tak pokračuji po stezce dál. Procházím přímo mezi ohořelými stromy, přímo přes požářiště. Je to dost smutný pohled. Nejsem odborník, ale v těchto místech to podle mě měli nechat dohořet, protože ty ohořelé zbytky nikdo nemá šanci odstranit.
Když takto projdu celý Hluboký důl, přijdu k zátarasu a z druhé strany je cedule vstup zakázán. Aha, tak to nějak nekoresponduje s tou značkou na začátku. Přišlo mi to dost divoké, ale co už teď. Nerad něco porušuji, ale jsem rád že jsem to viděl. Po zelené značce přijdu až k rozcestníku Zadní Jetřichovice. Tady přecházím po mostku do Německa a dál půjdu kus Německem. A zase nevycházím z úžasu. Pěšina krásně kopíruje říčku Křinici, občas prochází po schodech a můstcích skalním městem. V jenom místě je nutné dokonce projít jeskyní. A na jednom úseku zde také Němci provozují plavby na lodičkách skalním městem. Stezka je fakt úžasná, vine se v zářezu ve skalách, chvíli stoupá, chvíli klesá. Moc si to užívám. V okolí jsou značně patrné následky polomů a to jak u nás, tak i v Německu. Opět nejsem odborník a rozumím bezzásahové zóně, že se stromy napadenými kůrovcem si příroda poradí, ale to šilené mikádo padlých stromů, bych takto ležet nenechal.
Už je poměrně dost hodin a je čas myslet na to, kde budu dnes spát. Mám vyhlídnutý altánek u Českého mlýna. Je ale bohužel nešťastně konstrukčně řešený se sloupem uprostřed, takže v něm si nelehnu a bohužel v okolí nejsou žádné dva zdravé stromy, které by se daly využít. Jdu tedy dál. Nepochodím ani u altánku v Zadní Doubici a tak dojdu až k rozcestníku směřujícímu do Kyjovského údolí. Kdysi jsme ho navštívili, jen to bylo z druhé strany. Bohužel ani tady není kde hlavu složit a ještě je to u hojně využívané lesní cesty.
Štěstí se na mě usměje až kousek za Brtnickým mostem. Dnes tedy spím v Německu.
Strašně tu koušou mušky a od řeky se rychle ochlazuje, tak se snažím to moc neprotahovat. K večeři si vychutnám kuskus a labužnicky k tomu popíjím přineseny birell. Příjemná změna k večeři něco jiného než voda. V půl deváté mizím ve spacáku a píšu cancák. Bohužel opět není signál, takže na webu bude až zítra.
Jestliže jsem byl z minulých dnů nadšený, tak pro tento nemám slov. Prostě S1A. Zítra mě čeká nejsevernější bod a po něm to ještě protáhnu asi až do Škuknova. Jsem domluvený s Otou a Karin, že mě tam vyzvednou a přespím u nich v Kytlici, kde jsou na dovolené. Moc se mi líbí ten jejich zvyk, jezdit na dovolenou tam, kde já končívám výšlapy.
Fotogalerie
zpět na hlavní akci
Napište svůj názor